První dny společného vzdělávání máme za sebou. Je brzy na hodnocení jak to jde. Mnohé dobře, mnohé ne. Něco je jinak a já si zatím nepojmenovala pro sebe, co přesně. Šel-li učitel s předsevzetím, že bude “normálně učit”, musel se představy vzdát. Děti krásně čtou i píšou, očividně se radují ze společné výuky, radují se ze společného bytí ve třídě, ale …. Rozvrh je zatím pouhým vodítkem kudy děti vést, nikoli zákonodárnou mocí:) Šok z radosti mnohým nedovoluje plně se soustředit na věc, hodina tak trvá déle než 45 minut, protože většinu času z učební jednotky věnuji drezuře tygrů a denně je moudřejší vyběhat jednu přestávku venku, abych ve třídě alespoň chvilku klid na práci měla. Zatím nepanikařím a jsem srozuměna s nastalou situací. Utahování šroubů ale pomalu začíná, do práskání bičem je nicméně snad ještě daleko. Tak hlavu vzhůru do dalšího týdne.
